Historie

Příběh o hejtmanu Šarovcovi
Hejtman Jan Šarovec je bájnou postavou slováckých dějin. Život mu vdechl v roce 1971 uznávaný spisovatel František Kožík, který jej v dramatickém příběhu vyznamenaném cenou čtenářů v Evropském literárním klubu vykreslil jako výjimečného hrdinu, který se i přes svou loupežnickou minulost pochopil svoji povinnost rytíře a s hrstkou svých lidí se postavil na obranu slováckého venkova sužovaného nájezdy krvelačných vojsk uherského velmože Štěpána Bočkaje. Díky své ohnivosti, umíněnosti, ale také obětavosti se tak hejtman Šarovec zapsal nesmazatelným písmem do povědomí obyvatel Slovácka. Mýtus o jeho hrdinství i lásce k rodnému kraji, vytvořený Františkem Kožíkem, tak přetrvává dodnes.


Bude vojna, bude …
Začátkem 17. století dolehl na obyvatele Slovácka strach z dalších válečných útrap. V roce 1605 totiž napadla Moravu vzbouřenecká vojska uherského velmože Štěpána Bočkaje. Jeho revolta byla odezvou na krutý útlak, který v Uhrách rozpoutali rádci císaře Rudolfa II po vítězství nad Turky a po nabytí Sedmihradska. Lidé se právem obávali krutosti Bočkajových vojáků, kteří neměli před očima nic jiného, než pomstu. Obzvláště v okamžiku, kdy se Morava nepřipojila k jejich povstání. Výzva uherského velmože, která dorazila v květnu 1605 i na jednání moravské šlechty v Uherském Hradišti, totiž zůstala bez odezvy.

Hradišťu, Hradišťu, nejsi hoden státi …
Zvuk řinčících zbraní uherských vojsk doléhal na Slovácko čím dál hlasitěji. Proto moravští stavové povolili již na jaře roku 1605 verbování vojáků proti Bočkajovi. Uherské Hradiště se rázem stalo centrem obrany celé jižní Moravy. Bylo sem povoláno císařské vojsko a sešla se zde zemská hotovost ze všech českých zemí, odhadovaná na sedm pěších praporů (asi 2 500 mužů) a pět set jízdních arkebuzířů, dále manská hotovost olomouckého biskupa a čtyři tisíce mužů slezské pomoci. Vojska byla umístěna jak v Uherském Hradišti, tak v jeho okolí na pravém břehu řeky Moravy.

Šarovec pozvedá meč
Seskupující se vojsko v Uherském Hradišti však uherské vojáky nijak nezastrašilo. Již 1. května udeřili na Uherský Brod a zničili Strání, v následujících dnech vyplenili území od Strážnice až po Zlín. Vojsko soustředěné v Uherském Hradišti však zaujalo vyčkávací postoj a na bočkajovské jednotky nezaútočilo.

V polovině května svolal zemský hejtman do Uherského Hradiště jednání moravské šlechty, aby se domluvili na dalším postupu proti uherskému velmoži. Nejvyšším generálem pro obranu země byl zvolen hejtman hradišťského kraje Karel z Lichtenštejna.

Podle Kožíkova románu se jednání zúčastnil také hejtman Jan Šarovec z Hluku, který přijel upozornit Karla z Lichtenštejna na pokus lstivých Uhrů najít mezi moravskými šlechtici Bočkajovy spojence. Jeho čestné úmysly však zůstaly nevyslyšeny, stejně jako jeho žádost o vojenskou ochranu nejen Hluku, ale celého moravského pohraničí. Šlechta jakoby strádání lidí na venkově úplně přehlížela a to i přesto, že prolévání krve nevinných mužů, žen a dětí nebralo konců.

S tím se však Jan Šarovec nechtěl smířit. Podlehl naléhání svých bližních a rozhodl se, že bude s mečem v ruce bránit své město i celé Slovácko. Zpráva o udatném hejtmanovi, kterému není lhostejný osud prostých lidí, se krajem prohnala jako střela a do Hluku se začali sjíždět dobrovolníci ze všech koutů Slovácka. Zanedlouho stál Jan Šarovec s hrstkou venkovanů tváří tvář krvelačným vojákům velmože Bočkaje.

Urozenému panu Bočkajovi,
vévodovi sedmihradskému!

Já, Jan Šarovec, hejtman slováckého praporu, vzkazuji Tobě jako pánu Uher a Sedmihrad, jenž jsi poslal do země Moravské svoje vojevůdce s hajduky a Turky, poselství. Protože Tvoji zbrojenci křesťanské lásky nedbali a na poctivé občany nelítostně dotírali, o život a živobytí je připravovali, pohlaví ženského nešetřili a tak ctnost, Boží zákon i sousedskou slušnost porušili, slibuji já, Jan Šarovec, na nich pomstu vzíti a kde jen Tvé nezdárné zbrojence přistihnu, všude je budu pronásledovat a tak s nimi naložím, jako oni obyvatelstvu činí. Varuj, pane Bočkaji, své velitele, aby do země naší výprav nečinili, nebo je stihne pomsta Boží, mým mečem zastoupená.

Dáno na tvrzi hlucké L. P. 1605.
Jan Šarovec

V Hradišťu u šenku
V těchto nelehkých časech bylo Uherské Hradiště, které doslova překypovalo vojenskými jednotkami, jediným místem, kde našinec mohl zapomenout na strasti všedního dne plného strachu o vlastní živobytí i život. Scénou dojemných příběhů plných bolesti, ale také odhodlání, statečnosti a vlastenecké nezkrotnosti byly především hradišťské šenky.

Hospoda zněla veselým zpěvem, vyráženým z plných plic. Byl veselý, i když byl smutný; i písničky, které zrodila hrůza z vojny, opíjely vášnivým žalování. Hudec vévodil hlavám skloněným nad džbánkem nebo zvráceným nazad. Přivřenými okny se táhl dovnitř večerní chlad. Všechno se rozechvívalo pískáním gajd, jejichž cifry oplétaly hudcovu melodii a spolu se smyky kontrášů činily z hudebního doprovodu vařící kotel hudebního šumu. Když vešel, byl na okamžik ohlušen křikem zpívajících. Z podlahy a odevšad čpěla vůně mladého vína …

Přisedl těsně k zpívající skupině. Jak se blízko něho zdvihl známý zpěv, krev se mu lehce zpěnila. S potěšením viděl hybné, statné postavy chasníčků, svalstvo napínající vojenské nohavice i prosté konopné drle, silné paže v širokých rukávech, divokost, která se zmocňovala ražným vzepětím celého těla. Každý ze zpěváků se nořil do svého hlasu, ztracen ostatním smyslům. Připomínalo mu to uherské chvíle, když se s kamarády scházel na ztracených vartách a když vázali píseň k písni. Tam byla hudba bohatší o strunky cimbálu, z nichž vyskakují tóny paličkami jako zanaříkání, jako smích a výkřik. Písničky, které zpívá jeho milá, jsou tiché a sladce se zpovídají, ale tyto zde, to je jeho divoké zmatené mládí. A krev to poznala a zavolala, že ještě nezestárla, nezvětrala.

Ej, dyby ťa, milá má,
z kameňa kresali,
ej, enom nepovídaj,
že sme spolem spali …

A synek začupušká do dlaní, pravice letí do výše, mít tu tanečnici, už by ji chytil a vyhodil vzhůru. A hudec divoce laská struny…

František Kožík vytvořil literární postavu hrdiny, která se vryla do povědomí obyvatel našeho kraje natolik, že ji mnozí považují za postavu skutečnou, historickou.